Kdybych měla jednou větou popsat knihu Mirky Šimkové „Můj Devátý dotek „ odpověděla bych asi: žánrově nezařaditelná. Tato kniha není totiž žádným příběhem, je to kniha vytvořená z myšlenek ženy, která ztratila nečekaně a tragicky svého muže, otce svých 3 dětí. Z myšlenek, které psala formou deníku. Surových myšlenek, které pro vydání knihy nijak neupravovala ani nezkrášlovala. Prostě tak jak je psala pro čtenářky svého Blogu, který si dávno před tím, než se jí přihodila tato hrozná věc založila, tak je nechala otisknout.
Kniha, která vás vtáhne do děje
Upřímně, ze začátku jsem měla ze čtením problémy,protože číst něco, z čeho číší taková bolest a bezradnost se jen tak nedá. Připadala jsem si jako kdybych nakukovala do zakázaného soukromí a s každou stránkou jsem byla vyčerpanější. Možná se Vám to zdá být zvláštní, ale právě tím, jakou formou je to psané, vás to chtě- nechtě vtáhne a prožíváte vše na 100 %.. Proto ta zdánlivá vyčerpanost. Vy vlastně nesoucítíte se ženou, která to píše, vy truchlíte s ní. A to je někdy pořádně vyčerpávající.
Postupem času se vcítíte do pisatelky a prožíváte s ní strasti běžného života „po, kdy musí zvládnout vše okolo svých dětí, z nichž jedno je nevyléčitelně nemocné a okolo baráku s malým hospodářstvím. Při své „citové houpačce, kdy jeden den propadá depresím a
druhý den vstává s vidinou lepších zítřků,aby ji pár hodin poté opět srazilo něco na kolena, musí čelit problémům se svojí nejstarší dcerou a problémům, které nikdy neviděla, protože je řešil její manžel.
Nevím, které skupině čtenářů bych tuto knihu doporučila, protože opravdu nevím kdo by si z radostí a nadšením takové čtení otevřel, ale nejspíš bych ji doporučila všem, kteří si zoufají a neuvědomují si že by mohlo být hůř. Také možná právě všem, kteří prošli nějakou osudovou ránou a neumějí, nebo nevědí, jak se s ní vyrovnat. Možná právě toto čtení by jim mohlo pomoci nalézt odpovědi a novou sílu. Opravdu nevím.
Každopádně jsem ráda, že se mi dostala do rukou a že jsem měla čest si ji přečíst. Vím, že už ji asi nikdy víc číst nechci, ale také vím, že už to ani nepotřebuji, protože i tak ve mně zanechala hlubokou stopu ve formě pokorného přemýšlení.
Vím, že autorka nechce slyšet slova uznání za své dílo, každopádně má ve mně za svoji víru a sílu obdiv.
