Milé slečny, ženy, dámy. Dnes bych vám chtěla napsat něco o vztazích. Vím, toto téma se probralo už tisíckrát a bude se nejspíš probírat i nadále, ale z největší pravděpodobností to bude tím, že o vztazích je celý náš život. Ať už jsou to vztahy partnerské, rodinné a nebo přátelské. Já bych dnes přece jenom probrala ty nejčastěji diskutované, což jsou partnerské. K tomuto tématu mně přiměl fakt, že poslední dobou, kdykoliv se bavím s nějakou kamarádkou a nebo kolegyní, rozhovor končí u partnera. Ať už je to případ kamarádky, která byť je mladičká a byť má za sebou pouze 3 roky manželství, večer usedá nad rozvodovými papíry, protože si „nemají s manželem co říct“ a nebo kolegyně, co si neví rady s manželem, pro kterého je vrchol rodinného života přijít z práce, a s otevřeným pivem si sednout do „ tátova křesla“ a shlédnout nějaký ten seriál. Z každé strany se na mně valí osudy nějakého partnerství a nutno podotknout, že vždy z těchto vyprávění vyjdou partneři jako ti nechápaví a my jako ty nepochopené.
Doba nepřeje pevným vztahům
Říkám my, protože samozřejmě i já jsem žena, která má někdy (hlavně v noci) stavy, kdy přesto že vedle mě spokojeně oddychuje můj partner, přemýšlím nad tím, jestli je opravdu vše tak jak má být, jestli jsem opravdu ta jeho konečná, nebo jestli jsem jen příjemným mezidobím. Myslím si, že za naše problémy doma z větší části nemůžou jenom pánové, ale nebála bych se říct, že za ně může tato doba. Jsou na nás kladeny velké nároky ze všech stran. Ať se podíváte na reklamy, časopisy a nebo nějaké seriály, všude se žena prezentuje jako dokonale upravená, usměvavá hospodyňka, co zvládá psychologii dětí, je svému muži skvělou kamarádkou, dokonalou milenkou a k tomu všemu umí nevýsostně skvěle vařit a ještě zvládá nezapomínat na sebe a své zájmy. Jo a abych nezapomněla, chodí do toho všeho samozřejmě do práce, která ji naplňuje. A my se všemožně snažíme bát přesně takovými. Na oplátku zase po svých mužích chceme aby i oni byli ti dokonalí mužové z těchto reklam a seriálů. Je to jeden velký začarovaný kruh. My se pachtíme po tom, aby z nás byly „hospodyňky Vamp“ a po nich chceme aby byli romantičtí rytíři , ale zároveň „chlapi“ . A radno říct, že se to spousty párům z prvního pohledu daří. Ale opravdu jenom z prvního. Na druhý pohled, když se zadíváte je z této ženy (promiňte mi za ten výraz ) „uhoněná otrokyně“ , která někdy ani neví, co vlastně ona sama chce. Hlavně že je dokonalost sama a ve výsledku si stejně postěžuje na partnera, protože ten to má chudák tak pomíchané, že né vždy ví, kdy má dělat muže a kdy prince.
Brát partnera takového, jaký je
Výsledek je takový, že prostě nedokážeme v dnešní době brát partnery, jakými opravdu jsou. Myslím tím samozřejmě vzájemně. Řekla bych, že v dnešním světě není místo na chyby. Zvolili jsme si takovou pomyslnou nulovou toleranci. Když se bavím se ženou ve věku mojí mámy, má vždy jedno jediné partnerské měřítko a tím je : „ pokud nepije a nebo tě nebije, nemáš si na co stěžovat „. Co se týče rady pro muže, je to většinou: „pokud se umí postarat o tebe i o děti, drž se jí“. Myslím, že to nejedna z vás slyšela a jsem si stoprocentně jistá, že s tím nesouhlasíte. Jsem tomu ráda, protože člověk by měl chtít od vztahu určitě víc, než chtěly naše mámy. Ony toho možná víc chtěly, ale bohužel očekávat víc asi moc nemohly. My můžeme, ale nepokazme si to tím, že budeme chtít nemožné. A jsme tu zpět u té tolerance. Tolerujme partnerům občasnou lenivost, posezení s kamarády i to, že si občas přes svou zabednitost nevšimnou, že veškerými částmi našeho těla křičíme, že máme nějaký problém. Taktéž by pánové měli tolerovat, že i když jsme ženy, nemusí se nám povést vše v kuchyni, i my můžeme mít lenivé dny, kdy se nám hold nebude chtít setřít prach a i to, že si chceme zrovna promluvit ve chvíli, kdy jste unavení z práce a máte náladu jen vypnout a hledět bezmyšlenkovitě do obrazovky počítače. Nechtějme mít ze svých partnerů hrdiny a hrdinky. Nikdy nesmíme zapomenout, že jsme momentálně s člověkem, kterého jsme si jednou vybrali proto, že se nám líbily jeho názory na svět, jeho vtipy a nebo neodolatelná jizvička co já vím, třeba pod okem, která nás na tom partnerovi fascinovala.
Na maličkostech záleží
Na těchto maličkostech není postavený vztah a realita je o něčem víc, než jen o jizvičkách, ale je to věc, pro kterou jsme kdysi byli schopni skály lámat. Protože jsme byli přesvědčeni, že pro tohoto partnera a pro tento vztah je proč se prát. Myslím si, že by si to měl uvědomit každý, kdo si má potřebu stěžovat si na svého partnera. Uvědomit si, za co se pral kdysi a za co se pere dnes. Hlavně si musíme všichni uvědomit, že i „ti“ hrdinové jednou odejdou od kamery do svých domovů a pohodí špinavé trenýrky vedle postele jako váš muž a nebo si vezmou roztahané pyžamo s teplými ponožkami jako vaše žena. Jsme jenom lidé s chybami a touhami. Nebojme se o nich mluvit a nebojme se s nimi žít. Přeji všem jen ty nejšťastnější partnerské chvilky a pokud přijde někdy bouřka vězte, že je jen proto, aby se pročistil vzduch a aby se člověk učil ze svých vzájemných chyb. Máme jen málo času na partnerský život, tak si ho užívejme plnými doušky a nenechme se odradit malým klopýtnutím. Člověk padá, aby mohl zase vstát a pokud mu ten druhý nabídne ruku a pokud ji pak přijmeme, bude se nám vstávat o mnoho lehčeji.