Láká mě nadpřirozeno, nevysvětlitelné jevy, tajemno a záhady a tak když se v novinách Prahy 8 vyskytl článek o bohnickém hřbitovu bylo jasné, že se tam musím podívat. Vybral jsem si tedy slunečný den, který sice nebyl ideální na procházku po tak smutném a bohem opuštěném místě, ale protože si z nedostatku času nemohu příliš vybírat sbalil jsem foťák a vydal se na místo. Jen upozorňuji, že hřbitov je přes 60 let zavřený a veřejně nepřístupný, šel jsem tedy tajně.
Něco málo z historie
Dočetl jsem se, že tento hřbitov vznikl jako potřeba psychiatrické léčebny v Bohnicích pro pohřbívání mrtvých. Léčebna byla založena roku 1903, tedy ještě dlouho před první světovou válkou. Hřbitov sloužil pro potřeby léčebny a tak zde jsou pohřbeni lidé, kteří za svého života trpěli psychickými nemocemi. Avšak za první světové války sloužila léčebna také jako zajatecký tábor a tak zde svůj odpočinek našlo i několik italských vojáků. Údajně zde leží přes 4 tisíce hrobů. Součástí hřbitova byla také kaplička a márnice. Dnes je bohužel všechno v žalostném stavu. Pohřbívat se zde přestalo přibližně před 60 lety. V článku se také psalo, že za posledních 60 let nezasáhla na hřbitově lidská ruka. To musím vyvrátit, jelikož v v době mé návštěvy jsem zjistil, že stromy jsou částečně ořezané a na hlavní příjezdové cestě byly vidět stopy kol.
Na starém bohnickém hřbitově
Šel jsem podél hřbitovní zdi, která byla celá obrostlá břečťanem. Hledal jsem nějakou díru, kterou bych prolezl, ale i když jsem obešel celý hřbitov nenašel jsem nic, kudy bych se tam
dostal. Nezbývalo než přelézt zeď a doufat, že hřbitov nebude chráněn psy. Přelezl jsem na jednom sníženém místě a překulil se do hřbitovního areálu. Uzounká pěšinka byla klikatá a místy se dělila do dalších mnohdy i slepých uliček. Když jsem se podíval mimo pěšinku uviděl jsem samý břečťan mezi nimž byly prošlapány cestičky. Pod břečťanem se ukrývaly hroby zesnulých. Bylo zde ticho. Stál jsem na místě a zamyslel se.
Myslel jsem na všechny nemocné, kteří zde byly uloženi k věčnému spánku. Jaký asi měli život, proč se zbláznili a jak s nimi bylo zacházeno za jejich života v léčebně. Přemýšlel jsem také nad tím, zda duše zemřelých bloudí tímto hřbitovem v nekonečném utrpení nebo zda i toto místo je v noci klidným místem posledního odpočinku. Šel jsem dál, zamyšlený a zadumaný. Sem tam se objevil náhrobní kámen, avšak bez písma, které by vypovídalo o historii člověka, který byl pod tímto kamenem pochován. Velký pomník s křížem na hoře byl v žalostném stavu a část kříže byla ulomena. Těžko říct, zda to je stářím a chátráním nebo vandalství lidí, kteří se zde údajně v noci scházejí a pořádají satanistické rituály. Dostal jsem se až na příjezdovou cestu, bahnitou a kluzkou, lemovanou hustě osázenými stromy.
Přestože bylo sluníčko a obloha byla modrá, zde bylo temno. Přes husté stromy zde slunce nepronikalo. Stromy jako by bránily přístupu světla a udržovaly zde depresivní a melancholickou náladu. Odbočil jsem od příjezdové cesty a zamířil k zdevastované kapli nebo kostelíku, kdo ví. Tam mé hloubání nad dějinami vyrušil zamilovaný líbající se pár. Tedy možná jsem je vyrušil spíše já. Odešli pryč a já si mohl sednout k tomu, co kdysi bylo asi kapličkou pro klid zemřelých a rozjímat dál. Byl zde zajatecký tábor. Jak to asi v té době vypadalo? Dočetl jsem se, že mnoho italských vojáků onemocnělo na tyfovou epidemii.
Kruté časy. Slunce si mezitím pohrávalo se stíny stromu, které jako všechno tady byly porostlé břečťanem. Zadíval jsem se ty stíny a pak nahoru tam, kde kdysi bývala střecha kaple. Proti slunci jsem viděl jen černý obrys a kolem dva mohutné stromy bez listí. Deprimující smutný pohled. Prošel jsem kolem kaple ze všech stran a vrátil se stejnou cestou. Nikde nebyli slyšet ptáci, byl zde klid a atmosféra, která jako by vybízela k přemýšlení nad životem.
V článku, který jsem četl psali, že návštěvníci cítili chlad a zvláštní vítr. Nic takového jsem necítil. Cítil jsem zde smutek a také starou historii, kterou vyprávěl všudypřítomný břečťan a stromy, kterým jako by se již nechtělo růst. Tento hřbitov určitě není tajemný. Je jen velice starý a pochmurný.
Pořídil jsem zde několik snímků, které jsem musel upravit, aby více odpovídaly skutečné atmosféře na hřbitově. Snímky si můžete prohlédnout pod článkem níže. V tomto článku jsem použil údaje, které jsem vyčetl z webových stránek Tajemná místa a doplnil jej o své vlastní obrázky. Na závěr dodávám, že na noční výpravu na starý bohnický hřbitov bych se určitě nevydal.